Mé názory

TÉMA: NIC NENÍ BÍLÉ ANI ČERNÉ (Z MÉ KNÍŽKY "OUR LITTLE UNIVERSE")

7. května 2017 v 16:52 | Marionete
Výsledek obrázku pro minimalism tumblr

Hmotný svět je výsledkem našeho chování. Pokud se vám ale někdy zdá, že ti nejbohatší mafiáni jsou na venek spokojení, je to klam. Příroda totiž zařídila, že nikdy nic není bílé ani černé. Proto tihle lidé jsou bohatí sice materiálně ale duševně jsou nejchudší na světě. Není náhoda, že lidé v Indii jsou sice chudí materiálně ale bohatší než Evropané a Američané duševně. Existuje v tom obrovská harmonie a vyvážení. Když si toho začnete všímat, začne vám to připadat nádherně vtipné a dokonalé, jak to vše funguje. Vaším úkolem tohle vidět ale není ostatním přát zlé nebo dobré. Tím totiž ubližujete jedině sobě. Vesmír vám tu zlost vrátí ve stejné podobě jakou jste ji vyslali. Když totiž někoho budete nenávidět, je to ukázka jedině vaší slabosti a nevyspělé duše. Tito lidé totiž mají také své úkoly, překážky a problémy v životě. Tito lidé nejsou ani zlí ale ani dobří. Jsou na životní cestě stejně jako vy. Materiální iluze vás ale občas mate a máte chuť se s nimi porovnávat a ponižovat se. To ale není správná cesta. Pamatujte, že nikdo to nikdy neměl lehké. A to že je někdo materiálně úspěšnější než vy, neznamená že je lepší než vy. Paralelně s vámi prožil život ale v jiných podmínkách a darech od narození. Není třeba si vzájemně závidět, protože je to dočasná věc. Je to dočasná cesta, která ve stáří skončí a oba se narodíte v jiných tělech a na tom, co jste byli nebo dokázali, materiálně záležet nebude. Bude záležet na získaném duchovním bohatství. Na které bohužel lidé mnohdy zapomínají. Ale i to je jistým způsobem poučení do dalších let. Vše se totiž odrazí. Jak to dobré, tak to špatné vaše duše na dalších životních cestách ucítí a pochopí.


TÉMA: ŽIVOTNÍ CESTA (Z MÉ KNÍŽKY "OUR LITTLE UNIVERSE")

7. května 2017 v 16:46 | Marionete
Související obrázek

Každý se rodíme s určitými dary, povahou a taky se rodíme do určitého místa a mezi nějaké lidi. To vše je něco jako startovací balíček, kterým máme začít. Jsou to dané podmínky, které nám osud vybral. Věřím v to, že je to něco, co je pokračováním nebo důsledkem našeho chování v minulém životě. Nemá smysl nadávat na něco co nám osud do života dá za překážky. Protože to je vše odraz našeho předešlého chování a činů. Vše se pohybuje v rovnováze. Člověk nemůže žít celý život v klidu a v míru. V mysli možná ano ale na povrchu ne. Životní cesta totiž není určená v neustávající radosti. Je tu proto, abychom se učili z vlastních chyb a chyb druhých. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Samozřejmě to ale neznamená, že je život neustálé utrpení. Protože ani to není možné a není to smysl životní cesty. Smyslem je se radovat ale i trpět. Ale není třeba vnímat tyto dva protipóly jako něco dobré a špatné, jako bílou a černou. Tahle dvojice stran totiž není ani dobrá ani špatná, protože obě jsou potřeba. Není nutné se zbavovat ani jedné. Je potřeba je obě přijmout a říct si že si je zasloužíme a pokusíme se s nimi nejlépe naložit. To o čem mluvím je to, že životní překážky nejsou naši nepřátelé ale naopak nejlepší přátelé. Jsou stejně krásné jako to dobro, co k nám přichází v podobě lásky, štěstí nebo radosti. Životní lekce nás totiž učí a dělají naši duši krásnější a chytřejší. Při hmotných problémech si musíme uvědomit, že se dějí pro krásnější cíl v duchovní sféře. Tělo a duše, svět a energie, jsou propojené z určitého důvodu. Ne náhodou onemocníte zrovna, když je vám psychicky nejhůř. Ne náhodou se vám dějí pěkné věci, když začnete myslete pozitivně. Ne náhodou se vám nedaří v práci, když ji neděláte od srdce. To vše je úzce související a člověk to musí jednoho dne pochopit.

TÉMA: VYŠŠÍ MOC (Z MÉ KNÍŽKY "OUR LITTLE UNIVERSE")

7. května 2017 v 16:40 | Marionete
Výsledek obrázku pro minimalism tumblr

Myslím že je potřeba vnímat vyšší moc. Byly časy, kdy jsem v nic nevěřila. Tedy aspoň ne v nic konkrétního. Bohužel v těch časech ale byly i dny, kdy jsem měla pocit, že nic nemá smysl a že cokoli udělám, nebude mít význam. Stále jsem hledala oporu v něčem hmotném a ve společenském uznání. V té opoře, jsem hledala svobodu. Ale nenacházela jsem ji několik let. Nedocházelo mi, jak je důležité věřit v něco nad sebou. Spousta lidí, obzvlášť v České republice, se duchovnem a vyšší mocí nezabývá. Což je ta největší chyba, co může člověk za život udělat. Nedávno jsem se začala věnovat studiu různých náboženství. Zjistila jsem, že všechna mají společné znaky. Vše vychází ze základních rysů jako je bůh, víra, oddanost, správné chování a láska. Je velice smutné, že náboženství mezi sebou válčí. Měla by být pospolu a podporovat se. O náboženstvích mluvím proto, že je to nejblíž lidem při představě vyšší moci. Lidé si většinou vyšší moc představují jako někoho. Jako nějakou osobu, která vše řídí ze shora. Sama to lidem nevyčítám, protože něco podobného dělám i se svými lesními bohy. Jsou dva. Představuji si je jako pár - muže a ženu. Ale nechci se poutat moc na jména a rituály. Jde o to, že v něco věřím. Věřím sice ve dva bohy ale dobře vím, že to jsou poletující energie, tam někde nade mnou a okolo mě. Vlastně i ve mě. Tím vším chci říct, že to co jsem celou dobu hledala, je ve mě. Ta svoboda a smysl žití je v nás. Stačí si to uvědomit. Stačí se o to začít zajímat a začít věřit. Ten pocit člověka osvobozuje. Ten pocit, kdy ví, že vše má svůj smysl a že život není jen cesta která skončí a po ní nic nebude. Je to cesta, při které se toho máme naučit co nejvíce. Protože tahle malá cestička je součástí ještě větší cesty, které se říká nekonečný cyklus duše. Lidé tomuto cyklu také říkají reinkarnace. Na světě existuje spousta důkazů, že reinkarnace opravdu funguje. Mě samotné to způsobuje pohled na věci s větším odstupem. Člověku pak dojde, jaké malichernosti doteď řešil. Jak si neuvědomil tu základní podstatu lidského bytí. Je zbytečné odříkávat nějaká slova, nebo kupovat oleje pro štěstí, když v ně nevěříte. Víra a lidská mysl je něco, co je mnohem silnější než materiálno. To co si nepředstavíte a neuvěříte v to, co nemáte.

HRANICE MEZI ODVAHOU A ŠÍLENSTVÍM

16. února 2017 v 19:18 | Marionete
Výsledek obrázku pro van gogh

Někteří lidé se k odvážným činům odhodlají, možná kvůli tomu, že už nemají na vybranou. Neuvažují reálně, protože jsou už tak zoufalí, že přijmou kaaždou šílenou možnost. Je to jako v Matrixu s pilulkami. Buď si vezmeš jednu, na vše zapomeneš a buddš zase jako ostatní. A nebo si vezmeš druhou, budeš šíleně riskovat ale dozvíš se něco víc než ostatní. Někdy přemýšlím, kdo vůbec určuje hranici toho, co je šílené a co ne. Věci, které se kdysi považovaly za šílené, jsou nyní normální. A věci, které se kdysi braly za normální, jsou ze současného pohledu šílené. Někdy možná lidé nazývají věci šílenými, protože sami nemají dostatek odvahy je udělat. Vždyť největší "šílenci" všech dob, jsou většinou nakonec bráni za největší génie. Šílenost člověka bez ubliování ostatním je podle mě prospěšná. Když ne každému, tak alespoň nám umělcům. Je to jistý druh odvahy k vymanění z pohodlí a obyčejnosti. Bez bláznů by na světě byla nuda. Šílenost je určitým druhem kreativity a jiného myšlení a vnímání. Už jen čistým důkazem je tu Vincent Van Gogh.

Čím mě nyní štvou bezdomovci

7. prosince 2016 v 11:11 | Marionete
dog, animal, and puppy image

Předem chci říct, že vůči lidem bez domova nic nemám a upřímně je lituji. Sama jim občas něco přihodím do kelímku. Chápu, že je spousta lidí, co se tam dostalo úplnou náhodou a přišlo například o celý svůj domov a majetek. Ale připusťme si, že tam jsou často i lidé, kteří tam jsou rádi. Alkoholici, drogově závislí, lidé, co jsou líní pracovat a tak dále. Viděla jsem několik případů, kdy jim byl nabízen nový domov a práce ale oni po čase odmítli a vrátili se zas na ulici. Proto je to s tímto tématem poněkud těžké... protože to má dvě strany mince.

Nyní bych se ale chtěla věnovat tomu, co mě nedávno strašně naštvalo. A tím jsou psi, které bezdomovci mají čím dál častěji u sebe. Nedávno jsem se procházela po Staroměstském náměstí, Václavském a okolo Vlatavy. Zarazilo mě, kolik bezdomovců má teď v zimě u sebe malá štěňátka. Ne že by to byl jeden případ. Je jich celé množství. Jakoby jim je někdo rozdal nebo se vytvořil nový trend, jak se v zime zahřívat a tahat z lídí ještě více peněz roztomilostí svého mazlíčka. Zase na druhou stranu chápu, že pro spoustu bezdomovců je pes přítel a záchrana a existuje spousta bezdomovců co se o ně postará. Ale když jsem nedávno viděla jaké typy lidí ty psy vlastní a že ti pejsci nemají ani rok a jsou už vyhublí, mě dost zarazilo. Takové smutné pohledy jsem ještě neviděla. Působilo to, že ti psi tam ale nejsou ani moc dlouho, protože byli ještě úplně čiští a malí. Zajímalo by mě, jak se tam dostali.

Prosím vás, když nemáte na to uživit sami sebe, tak do toho ještě netahejte psy. Nejsem žádný velký zoolog ale myslím si, že dnešním vyšlechtěným psům, potomkům psů co jsou zvyklí na teplo a jídlo domova, je na ulici celkem mizerně. Samozřejmě pes nebere ohledy na to jakého má pána a miluje ho bezmezně ale proč by měl trpět, když by ho mohla mít nějaká rodina, co by ho dokázala uživit a milovat. Dokonce si myslím, že i v některých útulcích, by se ti pejsci měli aspoň dočasně lépe a dostali aspoň najíst. Netvrdím, že útulky jsou nějaká spása ale ti psi, aspoň nejsou podvyživení a zanedbaní. Samozřejmě záleží, co to je za zařízení.

V případě, že by bezdomovec našel nějakého toulavého psa a vzal ho pod své křídlo, bych to chápala. Určitě by spolu navázali skvělý vztah. Ale prostě pohled na opilého bezdomovce co vybírá peníze na krabicáky a má vedle sebe na ledových dlažebních kostkách malé čisté štěně mě prostě bije do očí. Tohle téma je dost diskutabilní. Sama jsem se o tom i pohádala s pár lidmi ale názor mám furt stejný. A doufám, že těm psům časem někdo pomůže, nebo si toho aspoň všimne více lidí.

V dnešní době nedokážeme být sami

17. září 2016 v 13:38 | Marionete
couple, hug, and love image

Upřímně, už mě otravuje jak se neustále moje kamarádky chlubí tím, jak mají úžasný vztah. Samozřejmě jim to přeji a ráda si poslechnu co je nového ale když vám o tom vypráví někdo každý den v kuse, tak člověk začně být trochu otrávený. Přívádí mě to k myšlence, jak jsou vztahy pro nás vlastně důležité. Říkám si, že by podle mě mnoho lidí ztratilo svoje sebevědomí, kdyby nikoho neměli za zády. Myslím, že je důležitější se naučit být i jen sám sebou a nebýt tak závislý na druhém. Samozřejmě jako každá dívka v mém věku toužím po lásce ale je to strašně těžké. Lásku si prostě nevynutíte ani kdyby jste chtěli. Posledná dobou mi příjde, že lidé nemluví o ničem jiném než o svém partnerovi a nepřidávají na FB nic jiného než dokonalé fotografie pod rozkvetlou třešní. Ale stejně si myslím, že je to všechno jen iluze a že ve skutečnosti ty vztahy tak dokonalé nejsou. Ještě jsem nezažila, že by někdo dal na FB fotku jak se hádá se svojím partnerem. Špatné věci jdou prostě stranou do soukromí. Taky ve mě mé okolí vyvolává pořád pocit, že jsem outsider a podivín, když nemám svojí druhou polovičku. Dělají, jakoby to člověk mohl ovlivnit. Došlo mi, že jsem se celé dva roky, snažila někoho najít jen proto, abych nebyla ta, co je single. Nehledala jsem ale z upřímnosti. Proto to nejspíš s tolika kluky nevyšlo, protože to ze mě museli cítit, že vlastně nevím proč tam s nimi venku jsem. Jak říká moje maminka, všechno je relativní. Je dost možné, že se se slečnami potkáme za dva roky a já budu ruku v ruce s nějakým krasavcem a budeme si zamilovaně hledět do očí a ony dvě budou samy. Myslím, že v našem věku to tak obzvlášť platí. Přece nemůžeme po sobě chtít, abychom měli jednoho partnera od 16 až do smrti. Všechno to jsou jen dočasné experimenty. A já si myslím, že štěstí a láska čekají na každého z nás, jen ne ve správnou chvíli!

Bolest je třeba prožít

23. srpna 2016 v 14:37 | Marionete
girl, sad, and cry image

Napsat něco na toto téma mě nedávno napadlo při menším rozporu s mým tátou. Začínám se totiž učit hrát na kytaru a naučila jsem se hrát píseň Blue Jeans od Lany Del Rey a Royals od Lorde. Táta moc chtěl abych mu něco zahrála, tak jsem zahrála obě písně. Když jsem dohrála, začal mi vyčítat, že moje písně jsou příliš monotóní a depresivní. A že budu upadat do smutku, když budu hrát takovou hudbu. A že prý bych měla hrát něco veselého a jednoduchého. Nenaštvalo mě, že kritizuje moji hudbu ale to, že nechápe, jak je pro mě důležitá. Také tvrdil, že s tak smutnou hudbou na veřejnosti neuspěju. Ráda bych přidala poznámku, že Lana Del Rey je celosvětově úspěšná a její píseň Blue Jeans má například 160 milionů shlédnutí na YouTube. Nechci nic říkat ale tomu já úspěch na příklad říkám.

To co vlastně tím vším chci říct je, že bolest je potřeba někdy neodhánět ale protrpět ji nebo prožít. Mám na mysli bolest psychickou, chmury, deprese, smutek, pocit nepodstatnosti světa a vás samotného. Kdyby tu nebyl smutek, něco z nás by chybělo. Musíme to brát jako naši součást a pořádně ho prožít. Tomuto tématu se krásně věnuje knížka Temné noci duše od Thomase Moore. Jen chci prostě říct, že i v temnotě je krása a možná i větší, než v radosti. Je ohromně silná emoce, to temno duše. Každého z nás to aspoň jednou za život potká, ta krize. Může se to týkat rodiny, přátel, vás samotných nebo i školy. Každý tohle období máme různě silné a různě ho řešíme a projevujeme. Někdo to dusí v sobě, což podle mě není správná cesta, jak tohle období překonat v duševní zdraví. Já sama svůj smutek například ventiluji pomocí smutné hudby. Proto si říkám, proč by člověku mělo být vyčítané umění, které mu ještě k tomu i pomáhá ze sebe dostat chmury a černotu. V každém z nás je černota a každý ji jinak vybíjí. Myslím, že hudba je oproti drogám nebo alkoholu dobrá varianta sebevyrovnání. Věřte mi, zkoušela jsem už všechno možné. Proto vám tímto článkem chci říct, že v temnotě je krása a je naprosto přirozenou součástí našeho světa i života. Tak si ji jistým způsobem važme a nesnažme se od ní utéct.

Studium

12. srpna 2016 v 13:12 | Marionete
study image

Říká se, že škola je základ života. I moje kamarádka tvrdí, že v poznání vidí jediný smysl života. Já tomu věřím ale z duše školu nenávidím. Na jednu stranu si zpětně ale říkám, že ty roky utrpení, hádek s učiteli a drcení se naprosto šílených věcí mě nakonec dost dobře vzdělalo. Opravdu si myslím, že mě to posunulo dál a v něčem mi to do mé budoucnosti pomohlo. Jenom mě to už za ty roky dost unavuje a někdy zapomínám na podstatu toho proč to dělám. Uvnitř školu tak nenávidím, nenávidím ty povinnosti, nenávidím testy, nenávidím lepší výsledky spolužáků. Je tolik věcí, co mě baví víc, než tohle. Je to vlastně můj největší strach s kterým bojuju. Bojuju trochu ale s vlastní leností. Moje vlastní vůle něco dělat je můj největší nepřítel. Dnes je jeden z dní, kdy si znovu uvědomuji časovou osu svého života. A dochází mi, že abych se dostala tam kam chci, musím se pořádně učit a studovat. Když to teď vzdám, nedostanu se tam, kde chci být za 20 let. Někdy je člověk vážně uvízlý v přítomnosti a nevidí budoucí následky v budoucnosti. Naše činy nás posouvají dál a sami si budujeme směr kudy se náš život vydá. Tak na to nezapomínejme. Obzvlášť já.

Strach z budoucnosti

12. srpna 2016 v 13:01 | Marionete
quote, future, and pink image

Nevím jak vy, ale já mám z budoucnosti obrovský strach. Neustále o ní přemýšlím a vidina budoucnosti mě nutí, ke konání v přítomnosti. Není to zvláštní? Jak se to celé proplítá. Jediné, čeho se asi nejvíc bojím, je zapomnění. Bojím se, že v životě nic nedokážu. Znám spoustu lidí, co tohle vůbec netrápí. Chtěla bych být jako oni. Bylo by to mnohem snažší. Neustále přemýšlím o tom, co se mnou bude. Jestli tady za rok ještě budu. Jestli tu budu i do 70. Co bude za těch 70 let? Budu stále uvnitř stejně křehká jako jsem teď? Budu za pár let silnější a úspěšnější? Budu v nějaké vysoké pozici? Budu vydělávat hodně peněz a budu se sebou spokojená? Nebo skončím jako socka pod mostem bez přátel a rodiny? Bude 3. světová válka? Nikdo to netuší. A ani já ne. Někdy mě celkem uklidňují dvě věci. Předurčení a reinkarnace. Jsou chvíle, kdy v tyhle zákony opravdu věřím. Dává to člověku jistou naději a smysl jeho života.

Vlastně v to věřím docela dost. Protože když mám chvíle, kdy v to nevěřím, tak jsem na dně. Cítím se naprosto nepotřebná a zbytečná, stejně jako mi příjde zbytečný celý svět a lidstvo. Byla by to celkem bída, kdyby jsme tu všichni byli zcela náhodou a byli na stejné úrovni jako buňky v našem těle, které prostě existují a pak zahynou. Tyhle buňky nikoho nezajímají a jsou sice prospěšné ale když člověk umře, nebo jeho část, upadnou v zapomnění. Nechci být jen obyčejná součást něčeho. Tak moc bych chtěla věřit ve vyšší cíle a předurčení. Ale je to vůbec možné? Věřit v to, že něco člověk dokáže? Když všude okolo sebe vidím lidi na dně, nebo i lidi, kteří přežívají ze dne na den a nemají žádnou originální náplň života? Někdy si říkám, že se nechci zařadit do tohohle stále se opakujícího systému. Jasně, je to pohodlné ale jaké vážné naplnění z tohoto života pak máme? Utekla bych ze společnosti a jediný, pro koho bych to udělala, bych byla já sama.

Tuhle tendenci mám vždy, když začnu přemýšlet o své duši. Nepřemýšlím o sobě jen v tomhle okamžiku a životě ale přemýšlím i budoucích životech mé duše. Teta vždy říkala, že naše duše se během několika životů vyvíjí a že každý zážitek co prožijeme ji neustále tvaruje a vyvíjí do jejího lepšího já. Takže bychom neměli litovat ničeho, protože je to prakticky naše součást a posouvá nás to dál. Taky mě dost uklidňuje představa, že když promarním tenhle život, tak mě čeká ten další. Ale kdo mi zaručí, že se to opravdu stane a že se nenarodím do horších podmínek? Někdy bych chtěla poznat nějaké mnichy z himalájských klášterů. Jsou tak moudrří a vyrovnaní. Někdy jim to vážně závidím. Ale asi by se člověk měl řídit tím, že jaký si to udělá, takový to má. Neměli bychom zůstat jen u snů. Tak moc toužím cestovat a žít v jiných zemích, být úspěšná v práci a nebýt úplně chudá, poznat pravou lásku, mít děti a nasbírat zkušenosti ze života. Toužím být na sebe pyšná a něco pro sebe nebo pro svět dokázat. Posunout se vpřed. Jenomže čas je tak pomalý. Někdy bych chtěla mít stroj času a posunout se z té své aktuální hromádky neštěstí a posunout se do té železné lady, kterou budou ve 30 letech. Ale je to vůbec možné? Budu taková? Doufám a chtěla bych být. Ale kdo ví, jestli tu ještě budu.

Láska a vztahy

12. srpna 2016 v 12:44 | Marionete
girl, photography, and hair image

Zase nemám žádné silné emoce, prostě se cítím najednou nějak prázdná a osamělá. Přijela jsem od táty do Prahy a čekala jsem, že se tu zabavím s kamarády a s dvěma kluky, kterří o mě mají zájem. Jenomže jsem se asi zmílila. Nikdo nemá čas. Navíc jsem se asi znova zmílila v těch dvou chlapcích. Nevím čím to je, co dělám špatně, že se na mě chytají samí pitomci. Tak moc závidím svým kamarádkám, které na první pokus chodí s někým tak dlouhou dobu a jsou s nimi šťastné. Nevím jestli to mám napsané na čele, že mám ráda sex. Ale to neznamená, že si nevážím vážného vztahu. Spoustu kluků to asi mate. Jenomže já taková nejsem. Nemám zájem o nezávaznou noc s někým koho sotva znám. Můj problém je, že mám v tomhle slabou vůli. Je tak lehké mě zlomit. To bude nejspíš ten problém. Další můj problém bude ten, že se seznamuji výhradně přes internet. Asi má mamka vážně pravdu, že tam jsou jen samí nadrženci a nikomu tam ve skutečnosti nejde o vztah. Asi jsem jediná na planetě, kdo to tak má v úmyslu. Jenomže já mám v sobě trochu introverta a nedokážu se seznamovat s kluky jen tak někde na ulici nebo během nějaké akce. Stydím se a říkám si, že třeba někoho mají nebo že se strapním tím, že nejsem jejich typ. Na internetu to máte jasný. Dostanete od něj srdíčko a víte, že tímhle směrem můžete házet svoje věty. Ale v reálu se nedokážu v lidských emocích moc vyznat. Asi je to trochu i sociopatie. Vždycky jsem byla trochu jiná. Možná od lásky vyžaduju systém. Což je naprosto nemožné, pro tak spontální cit. Přestože jsem byla na rande už asi s 10 kluky, tak si stále příjdu tak zmatená a nezkušená. Stále se to točí do kola.

Stále poznávám nové a nové a stále se to ničí a ničí. Nevím jestli je problém ve mě, nebo v dnešní době. Možná i ty holky, které dělají že jsou v dlouhodobém vztahu, to dělají jen na oko a ve skutečnosti nejsou tak šťastné. Můj další problém je, že někdy opravdu nevím co chci. Toužím po něčem co nemám a když to dostanu, tak už nemám zájem. Ráda bych se naučila s kluky zacházet správně a na nic netlačit, ale asi to bude trvat ještě dost dlouho. Nejvíc nenávidím to nejasno co se točí okolo seznámení. To nejasno pár dní po rande, kdy čekám až se ozve. A vlastně nevím, jestli je správně když jo nebo ne. Taky si říkám, který počet kluků určuje, aby holka byla děvka. Proč se vůbec vlastně tohle řeší. Proč počet stanovuje kvalitu naší duše nebo soudnosti. Je to přirozená věc a neměli bychom se za ní stydět. Příjde mi, že je to stejný pohled na věc, jako kdybychom počítali, s kolika lidmi jsme si podali ruku. Je to jen určité spojení mezi lidmi. Podle mě, by se za to lidi soudit neměli. Ale láska, to je něco jiného. Je to jako hledání jehly v kupce sena. Až na to, že seno jsou románky a jehla je romance. Ale co blbnu, je mi teprve 16 a už čekám nějakou silnou lásku. Někdo se o ní nepokouší 20 let a pak to příjde z ničeho nic. Neměla bych hledat lásku ale spíš si na ni počkat. Jsem ještě ztřeštěný díte. Odteď si dávám se sebou sázku, že na kluky prdím. Stejně to všechno nemá smysl. Omlouvám se, že sem píšu takový sloh, ale potřebovala jsem se z toho vypsat. Berte to jako názor, na téma láska a vztahy.
 
 

Reklama